1. Stella

31. října 2018 v 21:37 |  Stella
A je to tu zas. Další první školní den na nové škole v pořadí. Tentokrát mou další obětí je
místní střední škola Valley ve státě Iowa. Vystoupím z mámina auta a ta jako obvykle trvá na
to, že první den půjde semnou. Nehledě na to, že už jsem skoro dospělá, prvních školních dní
na nové škole jsem zažila nespočet, možná má o mě starost, možná se za můj přestup cítí
zodpovědně, znovu.

,,Zavolám ti." Letmo se na ní usměju a mířím vstříc své nové škole.
Začátek školního roku pro mě nikdy neznamenal něco víc jak pro nové studenty na nové
školy. Nebyla jsem nadšená a naopak jsem se ani nějak extra neměla v plánu se z toho
zhroutit. Jen s pár deskami plnými papíry v ruce hledám kancelář ředitele, kterou po pár
marných pokusech naleznu.

Pokusím se mu nějak představit, ale on mě hned po zmínění
příjmení zastaví, asi ví o koho jde, nemyslím si že tu dnes bude víc nových studentů, přeci
jenom, už je to od zahájení nového školního roku nějaký ten pátek. Ředitel se mě hned ujme a
vede mě do nové třídy mezi mé nové spolužáky. Před vstupem do třídy zaklepe a vejde první,
začne s těmi klasickými větami, že představuje novou spolužačku a že doufá že na ní budou
ostatní hodní a další klasické řeči, které nesnáší snad každá nová holka. Nikoho to nezajímá.
Po jeho úspěšném proslovu ale nakonec projdu uličkou k lavici, kde je jedno volné místo.

,,Stello? Máš už učebnice?", moje nová učitelka mě osloví a možná čeká že jí věnuju pohled,
to se samozřejmě nestane, ruce mám založené na lavici a pohled upřený také tam. Jediný co
se stane je to, že zakroutím hlavou. Učitelka na mě opět začne promlouvat, ale od chvíle co
mě oslovila, si o mě moji noví spolužáci začnou špitat. Čím více lidí to dělá, ať už sebetišeji,
tím nápadnější to je.

Cítím na sobě pohledy všech, já upírám pohled pouze na hodiny, které ukazují že by každou
chvíli mělo zazvonit na konec hodiny. Netrpělivě hodiny hypnotizuji a čím déle se na ně
koukám, tím je zřejmé, že se čas zastavil, až najednou zazní třídou řinčivý zvuk zvonku, který
jsem nečekala, což znamenalo letmé leknutí, kterého si ale celá pozorující třída všimla.

Podívám se rychle na rozvrh, který ředitel dal, aniž bych si toho nějak extra všimla. Další
hodina je hodina angličtiny, která je na druhém konci školy. Angličtina. Alespoň něco
zajímavého ze dnešního dne. Angličtinu jako předmět jsem měla ráda už od první třídy
základní školy, vždycky mě bavilo skládat různá písmenka dohromady a pak z nich snad i
utvořit nějaké slovo či větu, ať už smysluplnou či naopak. Této hodiny se nemohu dočkat,
takže vyrazím ze třídy. Samozřejmě to není jen kvůli anglině, ale kvůli nepříjemným
pohledům mých spolužáků.

Třeba na dalších hodinách budou lidé, pro které není nováček
nějaký ještě neobjevitelný tvor. Z mých myšlenek mě vytrhne až to, když do mě banda
nějakých kluků, možná fotbalistů, soudě dle týmových bund narazí a srazí mě k zemi.
,,Pozor ty nová!", směje se jeden z nich a ostatní ho následují, nejspíš kapitál. Ostatní členové
chodby se samozřejmě přidají, třebaže to některým nepřipadá vtipné, naopak ubohé, co ale
člověk neudělá pro přízeň kapitána fotbalového družstva. Přesně to samé jako opice bez
mozku. Slepě následovat svého vůdce.

Klasická střední škola dámy a pánové.
Slyším jak se ke mě ze zadu přikrade neznámý objekt a než ho stačím zaregistrovat, už mě
chytá za lokty a pomáhá mi na nohy. Chci neznámému jedinci poděkovat, zdá se totiž že je
snad z toho rozumného minima normální.
To, že jsem se k němu otočila byla má doživotní
chyba. Hned jak jsem spatřila jeho oči, ucítila jeho vůni a zaslechla slova, kterými káral
nejspíš své kamarády, došlo mi, že přece jen tu někoho znám. Jeho. Chlapce, který mi byl
tolik blízký, až mi byl zcela cizí. Justin Adams. Kamarád, přítel a cizinec. Když si všimne, jak
ho pozoruju a detailně si mě prohlédne, chce nejspíš něco říct, ale podle jeho výrazu v očích
poznám, že si to také uvědomil.

A že si na mě vzpomněl. Vidím jak natahuje svou ruku, asi
mě chce chytit za tu mou, pomyslím si. Tohle se nemůže stát. Už ne. Nesmím to dopustit.
Rychle zatřesu hlavou a s pohledem že jsem vlastně v pořádku mu jen poděkuju, ohlédnu se
na bandu neandrtálských studentů a odběhnu ven bez ohlédnutí se, zda někdo běží zamnou, či
nikoli.

Ráda bych Vám představila Stellu, kterou si snad během vyprávění jejího příběhu zamilujete a Justina, který je zlatíčkem všem středoškolaček!
Máš dotaz? Připomínku? Nebo ti v textu něco nesedí?
Určitě se ozvi, protože nejsem spisovatelka s velkým množstvím románů a ráda si poslechnu i kontruktivní kritiku, která mi pomůže Stellu ještě zdokonalit!
 

Téma týdne: Úsměv

31. října 2018 v 21:21 |  Téma týdne
Úsměv na tváři Vám dokáže vykouzlit téměř každá věc, která vás těší, naplňuje či překvapí.
Pro mě značí slovo úsměv velmi širovkou škálu možností.
Denně se usmívám, když se mi ve škole něco povede, v životě. Pak třeba nějaká milá kniha, buď to může být úsměv obyčejný, nebo úsměv, kde vytáhnete koutky úst až k nebesům.
Stačí se usmívat a hned zlepšíte den nejen sobě, ale i ostatním, kteří třeba nemají ten nejlepší den ve svém životě. Smích je zdravý, upřímný a krásný úsměv taky.
Každý by se měl několikrát denně usmívat a nezlobit se kvůli drobnostem, nad kterými stačí jen mávnout rukou.
Myslete na to, že až budete rozlobení, stačí si vzpomenout na to, jak jste svým úsměvem zlepšili den někomu jinému a hned Vám zase bude lépe
Když někomu věnujete svůj nejrozzářenější úsměv, pro někoho Vám blízkého to může znamenat celý svět.
Ale pak skrýváte druh úsměvu, který si šetříte pro lidi, kteří Vám nejsou zrovna dvakrát blízký. Ten je zase falešný.
Je jen na Vás, koho obdrujete svým úsměvem a je jen na Vás, jaký úsměv to bude.

Začátek a konec

26. května 2018 v 16:12 |  Téma týdne
Na začátek se vám představím,
můžete mě znát z instagramu https://www.instagram.com/zacinajicipisalek/ , kde přidávám věty z mého "konceptu", který bych chtěla dopsat a vydat jako knihu. Doufám že nebudu jediná, kdo si bude za svým snem stát a že budeme za sebou stát v naší společné cestě za úspěchem!
A teď k tématu týdne "Začátek a konec".
Pokud člověk zaslechne tuto dvojici slov, co si představí? Narození a úmrtí, začátek či konec školy/kariéry, a v tomto spojování a přivovnání bychom mohli pokračovat stále dokola, ale co si představím já? To je jasné. Začátek a konec knihy.
Člověk si řekne, že nejtěžší je začátek, vymyslet zápletku, ztvárnit postavy a vymyslet děj, u mě to tak není. Mohu mít x y nápadů, vymyšleno miliony postav, zápletek a světů, můžu začít psát, ale jak vlastně pokračovat po 8. kapitolách? To už je pro člověka oříšek.
A co když pak knihu dopíšete? Jakou bude mít obálku? Jak a kde jí vydáte?
Myslím, že tohle jsou otázky, na které nevíme odpověď, poněvadž se ani nedokopeme k tomu, abychom psát začali a to je podle mého názoru velmi špatné.
Kolik z vás má doma v šuplíku sešit s vaší knihou či příběhem? A kolik z vás se to bojí zveřejnit, protože si myslíte že se to neuchytí a nebude se to líbit? Drtivá většina z nás.
Proto rozjíždím projekt pro ty z vás, kteří se bojíte v tom být sami, stačí když mi napíšete do zpráv na instagramu, či do vzkazu zde na blogu.
Napište mi s čím máte problém a já se vám budu snažit poradit.
Ale moment. Proč byste měli chodit za mnou? Jednoduché… I já jsem byla jako vy, ale narazila jsem na podobný blog, kde mi jedna holčina jednou pomohla a boom! Ted jsem tady.

Kam dál

Reklama